LIBEREC - 06.02.2025

V pátek 7. a v neděli 9. února uvede Šaldovo divadlo premiéru nejslavnějšího muzikálu všech dob, West side story.

Bez nadsázky nejslavnější muzikál všech dob a jeden z vrcholů svého žánru. Poprvé se muzikál West side story objevuje v New Yorku 26. září 1957 na broadwayské scéně. Okamžitě se stává hitem a milníkem v muzikálových produkcích.

Podíl na tom má z velké části mimořádně invenční hudba geniálního skladatele Leonarda Bernsteina, stejně jako náročná taneční čísla, která spolu s hudbou vytvořila silně emotivní výrazový prostředek. Choreografie tanečních scén se v tomto díle stala nedílnou součástí hudební a dějové linky, které kompaktně provázala.

Muzikál o touze žít jinak

Původní nápad vytvořit muzikál na motivy Shakespearova dramatu Romeo a Julie přišel od Jeroma Robbinse, choreografa a režiséra, v roce 1949. Oslovil spisovatele Arthura Laurentse a skladatele Leonarda Bernsteina, zdali by tuto látku nezpracovali. Nejprve byl odmítnut, a tak čekal několik dalších let, než se pánové uvolili a vytvořili tvůrčí tým, který stojí za vznikem nejslavnějšího muzikálu všech dob. Původně měl Bernstein v plánu kromě hudby psát i texty, ale během tvůrčího procesu, někdy v roce 1955, se množství hudebních čísel rozrostlo natolik, že uznal za vhodné oslovit dalšího kolegu – tentokrát mladého spisovatele Stephena Sondheima, aby napsal texty písní. Jak Bernstein v jednom z mnoha rozhovorů zmiňuje: „Byla to jedna z nejvíce výjimečných spoluprací mého života, možná vůbec ta nejvýjimečnější. Cítil jsem vzájemný respekt a velkorysost, která je v divadelním prostředí opravdu zřídkavá.“ Premiéra proběhla 26. září 1957 na newyorské Brodwayi ve Winter Garden Theater. Muzikál byl na scéně nepřetržitě téměř dva roky a za tu dobu se odehrálo přes 700 představení. 

„Navzdory tomu, jak je téma děsivé, jeho zpracování je obdivuhodné. (…) Autoři spojili představivost a virtuozitu a napsali hluboce dojemnou show, která je škaredá jako městská džungle a zároveň patetická, něžná a odpouštějící. (…) Vše ve West Side Story přispívá ke komplexnímu dojmu divokosti a úzkosti. (…) Příběh je velmi silný, nepochybně proto, že jej Arthur Laurents vystavěl na Shakespearově Romeu a Julii,“ napsal recenzent Brooks Atkinson do New York Times den po premiéře.  

West Side Story je muzikál o touze žít jinak. Parta Tryskáčů, kluků druhé generace převážně polských imigrantů, bojuje o nadvládu nad několika ulicemi manhattanského Upper West Side se Žraloky, skupinou nových přistěhovalců z Portorika. Ten, kdo získá kontrolu nad ulicemi, získá zároveň určitou moc a zdánlivý společenský status, který ani jedna ze skupin přistěhovalců nemá. 

Na pozadí tohoto boje o lepší bytí se setkávají Maria a Tony, dva milenci, zamilovaní blázni, kteří nechtějí vidět svět Žraloků a Tryskáčů, plný předsudků, nesvobody, zloby a násilí. Oba jsou však jeho nedílnou součástí, ale podle pravidel, pramenících z nevraživosti, odmítají žít. Čím více je jejich touha žít jinak, tedy v lásce, omezovaná, tím intenzivněji ji pociťují a naléhavěji prosazují. Svou lásku vnímají zcela přirozeně jako jedinou cestu pryč ze světa nenávisti. 

Jedním z mnoha důvodů, proč je muzikál West Side Story tolik oslňující i několik desítek let po svém vzniku, může být fakt, že se Arthurovi Laurentsovi, Stephenovi Sondheimovi, Jerome Robbinsovi a Leonardu Bernsteinovi podařilo díky důmyslně promyšleným charakterům a průkopnickému propojení tance a hudby vytvořit plastický obraz části tehdejší společnosti a přetavit ho do podoby sociálního dramatu. Každá z postav se vypjatě pohybuje mezi realitou, kterou musí žít, a představou o ní, kterou chce žít. Všichni bytostně touží po něčem, o čem jsou přesvědčeni, že je nezbytnou podmínkou pro jejich spokojený život, který (prozatím?) nemají. Jejich cílem není žít à priori odlišně, jejich záměrem je žít ve shodě se svým autentickým já.

Opakování příběhů v různých uměleckých žánrech či druzích není nijak náhodné. Kulturu lze totiž ze sémiotického hlediska pojímat jako kolektivní paměť společenství s omezenou kapacitou. Aby se důležité příběhy z naší kultury nevytratily, je potřeba si je znovu a znovu připomínat. K tomu nám slouží právě umění, které jejich pomíjivost eminuje, dá jim určitou trvalou formu. Prostřednictvím umění můžeme opakovaně nahlížet do velkých životních příběhů, a nořit se tak díky nim do vlastního nitra. Proto se necháme pohltit láskou Romea a Julie v činohře i v muzikálu, nebo v Zeffirelliho filmu nebo v Prokofjevově baletu. Bezpochyby  na nás zapůsobí i balkon ve Veroně, o němž se zřejmě mylně domníváme, že je to ten Juliin.

Premiéra 7. a 9. února 2025 v Šaldově divadle.

Zdroj: TZ DFXŠ
Foto: Daniel Dančevský