Český USAR tým se 17. února 2023 vrátil z tureckého Adiyamanu, kde postupně ukončil svou zásahovou činnost. Členem týmu byl i kynolog Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje mjr. Pavel Viták a jeho pes Harry. 

Tým odletěl do Turecka zasaženého zemětřesením v pondělí 6. února 2023 ve večerních hodinách, nasazen byl od úterý. Za celou dobu nasazení hasiči z trosek vyprostili celkem 78 mrtvých.

V pátek 17. února ráno proběhlo balení tábora, v letounu pro český USAR dorazil tým pozdravit i generální ředitel HZS ČR genpor. Vladimír Vlček. Na letiště Václava Havla v Praze členové USAR týmu přiletěli po půl páté odpoledne. Příslušníka HZS Libereckého kraje mjr. Pavla Vitáka a jeho psího svěřence Harryho z pražského letiště na domácí stanici HZS do Turnova přivezlo ve večerních hodinách kynologické vozidlo.

Jak bys působení v USAR týmu zhodnotil?
Byla to moje první zkušenost na zahraniční misi, s USAR týmem jsem byl už na třech zahraničních cvičeních, takže jsem systém práce USAR týmu už znal, v tomto směru jsem věděl, co mě čeká a jak to bude probíhat. Jenže toto byla ostrá akce a té se všechna předchozí absolvovaná cvičení přibližovala jen zdánlivě. Byla to reálná katastrofa, která se udála. Jako hasič jsem byl ohromen tím rozsahem události, samozřejmě jsme chtěli podat ten nejlepší výkon.

Profesionálním hasičem jsi přes třicet let, přineslo ti nasazení v Turecku i nové zkušenosti?
Nabyté zkušenosti – rozhodně, mám hodně informací pro další výcvik, jakým způsobem připravovat psy a vše kolem, je to velká zkušenost. Sutiny byly vysoké devět až deset metrů, bylo to náročné pro pohyb psa, všude kolem byli místní obyvatelé, kteří se tam pohybovali a vzhlíželi k nám.

Moment překvapení před odletem – kdy ses dozvěděl, že se vypravuješ na misi, co jsi zrovna dělal?
Ráno jsem přijel do práce, sednul jsem si ke kávě, že si dám snídani a nakonec jsem posnídal až na stanici v Praze – Holešovicích. Přesto, že doma mám vždy přichystané věci – jak na výcvik, tak na případnou misi, moment překvapení byl značný. Zkontroloval jsem, jestli mám vše potřebné, zabalil jsem se asi za dvě hodiny. Před cestou jsme ještě s Harrym stihli navštívit veterináře, který mu píchnul injekci proti cestovní nevolnosti. Nejedná se o sedativum, takže nemá vliv na pracovní výkon psa.

Co je potřeba k tomu, aby kynolog HZS mohl vycestovat na zahraniční misi?
V první řadě člověk musí mít atest Ministerstva vnitra na vyhledávání v sutinách. Jedná se o vrcholovou zkoušku, úspěšnost se pohybuje kolem 55 procent. Zkoušky jsou připravené tak, aby připomínaly podmínky u reálného zásahu a jsou opravdu náročné. Také je třeba mít povinná očkování a udržovat psa v kondici, v pracovním nasazení.

Jak vypadal na místě váš pracovní den?
Směna vždy věděla, v kolik je nástup. Ráno byl odjezd v šest, budíček o hodinu dříve – vždycky jsem musel nakrmit a vyvenčit Harryho, dát si rychlou snídani, převléknout se do zásahových věcí. Přesun z tábora na místo zásahu zabral zhruba čtvrt hodiny a po příjezdu na místo jsme nechali psy v autě a šli jsme pomáhat nosit nářadí, házet lopatou, pracovat se sbíječkou. A když bylo třeba upřesnit místa vyhledávání, byli psi nasazeni do akce a podle získaných informací se pracovalo dál. Pracovní skupiny se v prvním týdnu střídaly každých šest hodin. Po příjezdu do tábora jsem prošel tzv. „špinavou šatnou“, dal jsem si sprchu, oblékl čisté věci. Na spánek nezbývalo moc času, spal jsem průměrně tři hodiny denně.

Jak na místě probíhala spolupráce s ostatními zasahujícími státy (delegování práce)?
Na posledním sajtu (sektoru) jsme spolupracovali s americkým týmem, ti měli trošku odlišný styl práce, ale vždy jsme vykomunikovali potřebné, kdo kde bude působit a jak se bude postupovat, spolupráce byla dobrá. Nenarazili jsme na problém, že by bylo třeba přerušit práce.

Prožil jsi nějaký krizový moment, kdy ses při vyhledávání obával o život Harryho, kolegy nebo sebe?
Jeden krizový moment jsem prožil u prohledávání šestipatrového domu, sutiny byly vysoké kolem deseti metrů a když jsme vylezli úplně nahoru, byla tam laminátová podlaha pokrytá prachem a dost to klouzalo, bál jsem se, že mi na šikmině pes uklouzne a spadne dolů, snažil jsem se ho udržet v bezpečné vzdálenosti. Při pohybu po sutinách jsou psi jištěni, ale při práci – vyhledávání musí být navolno.

Jak tvůj psí svěřenec zvládal zátěž a velké pracovní nasazení?
Při prvním nasazení jsem netušil, jak se bude po té náročné cestě chovat. Mohlo ho ovlivnit i to, jak byl v táboře s ostatními psy, ale to se nestalo. Mile mě překvapil, když jsem ho poprvé nasadil a on si s ledovým klidem, krásně a soustředěně prošel celou tu sutinu. Nechal jsem ho samostatně pracovat, a pak jsem jen dokryl místa, která vynechal. Pracoval výborně, nebyla na něm vidět žádná nejistota. Přesně znal svou úlohu a za ta léta, jak už jsme sehraní, se to projevilo i při ostrém zásahu.

Na místě, kde čeští hasiči zasahovali, byly občas cítit otřesy země. Ovlivnilo to nějak vaše nasazení?
Neměli jsme obavy, že by nám otřesy mohly způsobit nějaký problém. Když jsme pracovali na sajtu, měli jsme technické pomůcky, které dokáží odhalit pohyby sutiny a varovat nás. Zažil jsem otřesy o síle 4,2 Richterovy škály.

Měli jste možnost si v táboře taky odpočinout a dopřát psům relax?
Sílu nám hodně dodávalo, když jsme si odpoledne v táboře mohli dát kafe na sluníčku. Se psy byl trošku problém, jak je zrelaxovat v prostoru tábora, když jsme byli na procházce, snažili jsme se je odreagovat třeba pomocí hraček.

Nejsilnější zážitek z Turecka?
To byly určitě momenty, kdy byly mrtvé osoby vynášeny ze sutin, to mě mrazilo. Ačkoliv jsem hasičem už přes třicet let, rozsahem události to pro mě byla velká zátěž – vše zpracovat. Chtěli jsme samozřejmě podat nejlepší výkon, abychom práci odvedli co nejlépe.

Děkujeme, Pavle, tobě i Harrymu za vaše nasazení a činnost v USAR týmu! Jsme rádi, že jste se z Turecka vrátili v pořádku domů.

Autor: por. Jaroslava Benešová