„Osamělost je stav mysli spojený s pocity smutku, sklíčenosti, lítosti, stav, kdy člověk touží po někom, kdo by s ním sdílel jeho pocity, myšlenky nebo jen prostor, stav, kdy člověk strádá a přál by si svou situaci změnit.  Pokud to jde, má-li člověk, a to nejen ve stáří, zdraví a dostatečnou vitalitu, záleží do značné míry pouze na něm, zda a jak s touto situací naloží. Rozhodujícím faktorem je jeho postoj k životu a osobnostní nastavení. Osamělým se může člověk cítit i ve vztahu s partnerem, s odchodem do důchodu se některé páry s obtížemi sžívají. Pocity odcizení můžete mít i mezi přáteli, naše společnost se od pandemie covidu nesmírně polarizovala, různá přesvědčení nyní ostřeji rozdělují přátele, někdy i rodiny,“ konstatuje MUDr. Makrlíková.

 Je tedy osamělost vnímána odborníky jako nemoc?

Osamělost je rizikovým faktorem vzniku somatických a psychických poruch. Osamělí lidé výrazněji pociťují strach a úzkosti. S úzkostnými potížemi k nám do ambulance přichází pacienti nejčastěji – propisují se do somatických potíží (trávící problémy, bušení srdce, závratě apod.), či do nepříjemného pocitu vnitřního chvění, zvýšené starostlivosti, obav, že se něco někomu stane, soustavné potřeby ujišťování apod. Někdy si rodina všimne, že se jejich blízký mění, uzavírá se, nemusí mluvit přímo o smutku, ale nic ho netěší, izoluje se, stěžuje si na únavu, má různé bolesti, nechutenství, trpí nespavostí, případně zvýšeně zapomíná, i tak může vypadat obraz osamělosti, která vyústí v depresi. Obzvláště deprese spojená se sebeobviňováním a sebevražednými myšlenkami by měla vést k rychlému vyhledání lékaře.

 Zmínila jste zapomínání, jak rozpoznat, že jde o symptom osamělosti a nikoli nastupující demenci?

Toto je někdy obtížné rozlišit, a tak pokud váš blízký nebo vy máte problém se zvýšeným zapomínáním, je na místě navštívit psychiatra. „Stále ještě od rodin slýchám, že zapomínání u svého blízkého považovali za projev stáří, a proto nepřišli dříve. Kvalita života seniora i jeho rodiny může být při včasné léčené demenci ještě nějaký rok zachována. V dnešní době je samozřejmější obrátit se o pomoc na psychiatra, i přesto, že určité stigma dosud přetrvává,“ konstatuje MUDr. Makrlíková. Často jsou pacienti a jejich rodiny překvapení, že setkání s psychiatrem může být docela příjemná událost. „Již počínající demenci je vhodné léčit, a pokud by se jednalo přece jen o depresi, kde jsou problémy s pamětí součástí symptomů deprese také, antidepresiva, která dnes předepisujeme, jsou nenávykové a k tělu šetrné léky, a i ony mohou pomoci se zlepšením vštípivosti a výbavnosti paměti. Pořád zde platí určitá kritéria, až po jejich splnění teprve o nasazení léků uvažujeme. Při dnešní délce čekacích dob u psychiatrů není ale dobré příliš otálet, předepsat odpovídající léky nebo antidepresivum může dnes i praktický lékař, což se mezi lidmi příliš neví,“ doplňuje MUDr. Makrlíková.

Existuje cesta, jak zvládat pocity osamění bez nezbytné návštěvy lékaře?

Ne každý, kdo je sám, se cítí být osamělý. Pro některé lidi je obtížné navazovat vztahy, očekávají od druhých odmítnutí či něco jiného negativního, do vztahů vstupují s nedůvěrou, společnosti se vyhýbají. Výhodou je, pokud mají nějaký koníček, někdo si bohatě vystačí např. s intelektuální činností. Pro jiného je zase východiskem pořízení psa nebo kočky.

Lepší kvalitu života sledujeme u pacientů s dobrými rodinnými vztahy, u lidí, kteří udržují přátelské vztahy, mají různé koníčky či se neobávají vyhledávat i pro ně dosud nové aktivity – fyzické nebo duševní. Pro někoho je obtížné se odhodlat, ale vystoupení z komfortní zóny se může vyplatit v každém věku. Výhodou Plzně je řada možností kulturních, společenských, spokojení jsou obvykle posluchači Univerzity třetího věku, dobré ohlasy slyším na Totem a jeho volnočasové aktivity, vlastní aktivity nabízí město, případně Sokol. Výhodou vesnic zase mohou být bližší sousedské vztahy. Stáří nás vždy něčím zaskočí, pokud se ho dožijeme, ne vše lze plánovat, je ale důležité si v životě vytvořit dostatek sociálních kontaktů a mít široké spektrum zájmů. Mít pocit smyslu svého života při zpětném ohlédnutí na jeho konci, to je něco, co můžeme ovlivnit i dnes, v jakémkoliv věku, tím, jak žijeme,“ uzavírá MUDr. Jaroslava Makrlíková, psychiatrička EUC Kliniky Plzeň.

Zdroj: EUC.cz